Stopy Karla IV. v regionu
Stopy Karla IV. v našem regionu
Podíváme-li se na mapu podorlicka a vyneseme-li do ní místa známa nám z doby Karla IV., pak zjistíme, že základní rozvržení sídelní sítě v podstatě odpovídá současnosti. Jistě, těžko bychom hledali například Nové Město nad Metují a horské vsi jako jsou Zdobnice, Popelov a další nad čáru 600m n.m.. Ovšem za to by na mapě bylo možné nalézt kolem šesti desítek vesnic zaniklých, které však za vlády tohoto panovníka žily.
Karel IV. měl s naším krajem již jako markrabě své osobní zkušenosti. Musel si poradit se silnou politickou opozicí. Vzpomeňme v pověstech zachovalé potrestání Pancíře ze Žampachu, ale především příběh Mikuláše z Potštejna.
Mikuláš z rodu Půticů disponoval velikou majetkovou základnou a z území, která ovládal vedl drobnou válku proti bohatému patriciátu a také se zapojoval do vojenských aktivit zaměřených proti upevnění panovníkovi moci. Neměli bychom vidět Mikuláše jenom jako loupežníka, ale jako jednoho z mnoha šlechticů, kteří kromě moci ekonomické toužili ovlivňovat dění v zemi. Přepadával kupecké karavany a narušoval zemský mír. Karel IV. proti němu zasahoval dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1338 Karlovo vojsko vytáhlo od Kolína a dobylo během osmi dní hrad Choceň, tvrz v Sudislavi a další jeho opěrné body a donutilo jej ke smíru obležením hradu Potštejna. Vyjednávači byli Pavel Hrzán z Harasova a rytíř Sudlička z Borovnice. Mikuláš vyvázl pouze se ztrátou Chocně a Sudislavi.
Karel IV. si tuto událost zaznamenal ve svém životopise „....Téhož léta přijev k Vysokému Mýtu zbořil jsem hrad Choceň a četné hrady pana z Potštejna, neboť jsem toho času vedl válku s tímto pánem. Později však došlo k smíru.....“
Mír byl stvrzen přísahami, které Mikuláš ovšem nehodlal dodržet a také nedodržel. Již následujícího roku dochází k další výpravě. Tentokrát se již nejednalo o nějakou drobnou válku a loupeže, ale přímo o vzpouru. Mikuláš nalezl spojenectví ve slezském knížeti Mikuláši Ratibořském, který vyvolával nepokoje ve slezské části Českého království. Zde na sebe zákrok nedal dlouho čekat. Král Jan a markrabí Karel se spojili, aby potlačili nepokoje. Jan vytáhl do Slezska a k Potštejnu přitáhlo vojsko s Karlem z Vartenberka a Jaroslavem ze Šternberka. K nim se později s moravskými oddíly vedenými Pertoltem a Janem z Lipé připojil i markrabí Karel.
Potštejn byl považován za nedobytný. Přesto se jej po devíti týdnech podařilo dobýt. Dobývání hradů nebylo snadnou záležitostí. Pokud se nepodařilo hrad obsadit rychlou a překvapivou ztečí, následovalo dlouhé a pro obě strany náročné obléhání. Obléhatelé museli neprodyšně uzavřít hrad, aby nebylo možné obleženým dodávat potraviny a zprávy. Pak byly postaveny obléhací stroje, které bořily hradby a stavby uvnitř hradu. Těžké kameny dopadaly na zdi a střechy. Do hradu byly vhazovány jako chemické zbraně mršiny zvířat i fekálie. Již v této době byly jednotlivé oddíly specializovány. Víme, že se obléhání účastnili i kovkopové-horníci.
Na obou stranách byly většinou problémy s potravinami. Hradní žili ze svých zásob, ale na většině lokalit byl problém s pitnou vodou. Cisterny bývaly rychle znečištěny a pak kromě hladu zavládla žízeň. Obléhatelé měli vodních zdrojů dostatek a potraviny byly doplňovány z majetků okolních vsí. Proto obyvatelstvo v takovýchto neklidných časech utíkalo do lesů. I tak bylo válečné tažení pro celý kraj pohromou, z které se vzpamatovával několik let. V případě Potštejna bylo užití obléhacích strojů problematické. Hradní vrch neposkytoval dobré postavení prakům a dalším obléhacím strojům.
Mikuláš se statečně bránil a posledním útočištěm se mu stala věž, která byla podkopána, a v jejichž troskách Mikuláš zahynul. Jeho majetek byl konfiskován a nad hradem zavládla královská standarta. Mikulášova žena Alžběta (někdy též Eliška) a synové Ješek, Čeněk, Jindřich a Vaněk spolu s dcerami přežili tyto válečné události bez úhony. Snad to bylo právě díky velitelům obléhatelů bratrům z Lipé. Mikulášova manželka byla pravděpodobně právě z tohoto rodu.
Karel IV. si i druhé střetnutí poznamenal do svého životopisu „...Odtud jsem táhl obléhat hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému a protože z něj bylo pácháno mnoho loupeží. A ačkoliv byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl a věž s pánem majetníkem hradu jsem k zemi strhl a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí...“